Příběh o Elišce
Je to příběh o skvělé borderce, který jsem si se svolením překopírovala. Bohužel se to týká jedné úžasné borderky Elišky, její paničky Petry Ondráčkové a nemoci Epilepsie .
Článek slečny Petry Ondráčkové.. výpověď o těch nejhorších chvílích, které lze se psem zažít.. příběh, který pokud otevře aspoň pár lidem oči, splnil účel.. fenečka s obrovským srdcem, který až do poslední chvíle bojovala o svou možnost žít…
“Doufám, že vám tu nemusím popisovat, co pro mě moji psi znamenají, jak moc je miluji a že vše s nimi prožívám asi jako rodič s dětmi. Panická hrůza vždy, když si něco udělají – i když je to třeba jen obyčejný prořízlý polštářek, zlomený dráp či prokousnutý jazyk či jiná „malá“ věc. Bohužel, ne všechny zdravotní problémy jsou malé a ne všechny problémy jdou uhlídat nebo lehce vyléčit. Jak se říká, genetika je svině – nikdy se neví, co z ní vyleze, ale proč to pokoušet? Doufám, že snad nějakému chovateli, či majiteli krycího psa, moje zkušenost otevře oči a rozmyslí si plánované krytí. Vlastně, ono by stačilo i normální zamyšlení nad problematikou nemoci, o které tento článek bude.
A o čem vůbec budu psát? O epilepsii. Tato nemoc je bohužel tak rozšířená a přesto se o ní tak málo mluví. Jasně, zatajování je nejlepší a já se jen ptám PROČ? Peníze hýbou světem, bohužel a tak trpí majitelé, někteří chovatelé (pokud jim to zrovna není jedno) a psi samotní. Bohužel tento problém není jen s epilepsií, ale i s ostatními chorobami. Ale nebudeme se motat kolem horké kaše a jdeme rovnou k věci.
Začneme na úplném začátku a to na začátku června v roce 2009, kdy jsem si domů přivezla svoji první Border Collii – blue merle psa Spota. Nebyla to jen první borderka ale i můj úplně první pes. Nešlo to všechno, jak by mělo, hodně jsme spolu bojovali, po nějaké době si dokonce vybudovali i dobrý vztah. Bohužel po roce a půl společného boje jsme se spolu naprosto pochopili – práce spolu ANO, ale ne ve velké míře – škodilo to oběma stranám a především našemu vztahu, který konečně byl a nechtěla jsem o něj přijít. A tak k nám v březnu roku 2011 přišla tricolorní pracovní holčička Ellie, též Borderka. Hned ode dne odběru jsem s ní měla velmi blízký vztah a ona se ode mě ani nehnula. Spot po jejím příchodu výrazně ožil, začal se těšit na společnou práci a vše bylo jinak. Eliška prosvítila naši domácnost jako sluníčko nebe po bouřce a vše se zdálo být báječné. Až do našeho prvního společného zakončení roku – Silvestr.
Jelikož Spot ohňostroje přímo miluje a Eliška zatím se střelbou neměla nejmenší problém, vše se zdálo být v pořádku. Ještě ono ráno běhala za frisbeem když celkem blízko bouchali petardy. Ještě tehdy bylo vše v pořádku. Zlom nastal okolo deváté večerní hodiny, kdy jsme se rozhodli jít na venčení – než vše začne. Bohužel na světě je blbců více než normálních lidí a tak nám mladík se smíchem odpálil ohňostroj přímo nad hlavu. Od té doby byla pro Elišku sebemenší rána obrovský stres. Ale i tak bylo vše stále v pořádku. Až do května tohoto roku, kdy sousedi za naším panelákem začali opravovat svůj dům – začínali již brzkou hodinou ranní – 7 hodin všední dny, 6 hodin víkendy a pokračovali do začátku nočního klidu.
Tyto věci by možná stále byly ještě v pořádku. Ovšem začali obrovské bouřky. A když zrovna nepršelo a byl klid, byl ohňostroj. Po 3,5 dnech plné stresu se to stalo poprvé. Slyšela jsem obrovskou ránu z Elišky police – miluje výšky, občas z police trochu spadla, když se překulila, ale většinou přímo na nohy. Ovšem tohle bylo jiné, rány pokračovali, odjela jsem s židlí od pracovního stolu a viděla jsem, jak sebou škube. Větší bezmoc jsem v životě nezažila. Táta okamžitě přiběhl, prohlédl jí. Já brečela. Máma brečela. Sestra s brekem brala pohotově telefon. Vytáčela číslo veterinární ordinace. Eliška se mezitím dusí, co teď? Táta pohotově otevírá naší holčičce tlamu, Eliška se přestává dusit, záchvat odeznívá. Následné nakládání do auta a cestu na veterinu snad popisovat nemusím. Na doporučení veterinářky jsme přistoupili prozatím odložit léky s tím, že se může jednat o juvenilní formu epilepsie, což by znamenalo, že by toto byl první a poslední záchvat. Pro jistotu jsme dostali prášky, které jsme měli nasadit, pokud by se záchvat opakoval. A tak jsme odjeli roztěkaní a doufající domů.
Ovšem radovat jsme se mohli jen měsíc. Po týdenním bouraní zdí na baráku za námi, bouřkám a dnech plných ohňostrojů, dostala Eliška v červnu v tři ráno svůj druhý záchvat u mé sestry v pokoji, kde má Eliška svou klec – ve které zrovna spala s hlavou opřenou o zíďku klece. Můžu snad jen děkovat náhodě, že moje sestra ještě plně nespala, a hned se vrhla z postele, aby zachránila Elišku s jejím zapadlým jazykem v krku. Pokud se ptáte, jestli snad nevíme, že se se psem v epileptickém záchvatu nemá nijak pohybovat či mu šahat na pusu, tak omyl – to víme moc dobře, ale raději budeme pokousaní než vidět jak se naše zvíře udusí. Následné buzení táty, aby mi pomohl s úklidem, jelikož má sestra byla psychicky odrovnaná. Okamžité nasazení prášků a ztracení naděje a další bezmoc. Tisíce otázek a mezi nimi jedna PROČ MY? Věřím, že tuto otázku si klade každý, kdo má nějak vážně nemocné své zvíře, nebo blízkého člověka.
A tak bylo od dalšího dne zase všechno v pořádku. Snažila jsem se řídit tím, co všude psali (nic moc neměnit, moc nezatěžovat, prakticky stereotyp). Eliška mi dávala každý další stereotypní den víc a víc najevo, jaká je to nuda a postupně ztrácela svoji chuť do práce. A tak jsme začali měnit. Začali znovu více pracovat a byla z ní zase moje sluníčková usměvavá holčička. Vzali jsme ji na dovolenou (kterou jsme spojili s výcvikovým táborem, na kterém jsem byla já, sama, bez psa). Na dovolené prý byla jako jiný pes, ničeho se nebála, bouřky neřešila a byla v pořádku. Bouřky bývali ob den a žádný záchvat, nic. Eliška srčela optimismem. A tak už jsme, mysleli, že jsme se přes tento bod dostali, ale zmýlili jsme se.
Přišla neděle 8.7. Ráno mě probudila mamka, měla jsem jít Elišku venčit. Varovala mě, že před půl hodinkou měla další záchvat. Ok. Fajn. Oblékala jsem se. Přišel další. Ten jsme také brali v pohodě. Dali jsme Elišce chvíli klid a šla jsem s ní ven. Venku na mě čekal další šok. Zastavila se, nechtěla jít. Hlavou mi začali běhat myšlenky, co mám dělat, pokud to začne tady. Donutila jsem jí udělat dalších pár kroků. Znovu blok. Nastal lokální záchvat. Začala se jí krabatit držtička, sliny tekly proudem, uši stažené. Dívala se na mě pohledem „Mami, co se semnou děje? Co se děje? Já nechci.“ Znovu bezmoc, slzy, čekání. Následné odvedení domů, kde přišel další. Eliška za 2,5 – 3 hodiny stihla 7 plných záchvatů a 2 lokální v oblasti hlavy. To, jak vyla při posledních záchvatech vám nebudu ani popisovat, protože si to i přes popisy nedokážete představit, jaké to bylo. Mezi záchvaty brečela též. Byla unavená, vyčerpaná, chtěla mít už klid. Odvážení na veterinu s myšlením na nejhorší. Následná hospitalizace a dání šance našemu sluníčku. Přes noc prodělala dalších 6 záchvatů. Snad vám nemusím říkat, proč jsem kvůli ní probrečela dva a půl dne. Vypadalo to špatně. Večer dalšího dne následoval další telefonát. Od půlnoci žádný další záchvat. Naděje. A znovu jsem brečela. Ale tentokrát to bylo jen štěstím. A tak jsme ji raději nechali i přes noc. Kdo ví, co kdyby to byl jen klid před bouří.
Dalšího dne jsme pro naši holčičku jely. To, co jsme viděla v čekárně, nebyla ani z daleka moje holčička. Pes bez života, co sotva chodil na zadní nohy a byl sotva rád že umí trochu zavrtět ocasem. Pes, který nás nepoznal. Následovali další slzy. Co budeme dělat? Po pár piškotech jako by jí osvítil duch svatý a vzpomněla si. Vítala, kňučela, ale nemohla udělat to, co tak ráda dělala. Nemohla mi vyskočit do náruče a být tam dokud se nenabažila naší přítomnosti. A tak vydala jen skřek a vrtěla se dál.
A tak, mám svoji holčičku už 3 dny doma. Pomalu se rozpomíná na to, že se venčí venku a ne vevnitř. Že miluje nošení balónku, že miluje frisbee. Že Spot se neotravuje, pokud spí na zádech a že všichni jí milujeme i když jsme jí na 3 dny nechali někde pryč, kde to neznala na kapačkách. Začíná běhat a třeba to i rozchodí. Kdo ví…
A jak jí máme doma, užíváme si jí, protože nevíme, jestli to zas přijde, kdy to přijde a v jaké míře to zase přijde. Za ty tři dny jsme ještě pořád brečeli. Ale je tu. A nevzdala to a já doufám, že se nevzdá a bude tu semnou ještě spoustu let.
Nezatajím se tím, že jsem psaní tohoto článku celé probrečela, protože si všechny záchvaty pamatuji až moc dobře, její bolestivé vytí mi zní do teď v uších. Bezmoc. Asi tak bych charakterizovala tuto nemoc. Bezmoc a bolest.
Pokud má váš pes v rodokmenu epilepsii, zamyslete se nad tím. Pokud má sourozenec vašeho psa epilepsii, která není dokázaná nádorem nebo úrazem, zamyslete se nad tím, zda máte chovat. Existuje jen 25% šance že váš pes to zrovna nepřenese. Proč to riskovat? Proč dávat beznaděj lidem, kteří své psy milují? Proč produkovat zvířata, která jsou nemocná? Nevím, nechápu, nepochopím.
Taky tu musím napsat jednu věc, která mě v poslední době dost irituje. Často vidím (a čím dál tím víc) jak si lidi na své psy jen stěžují. Vyjmenovala bych zde pár „exotů“ kteří mě tím štvou nejvíce, ale nechci být konkrétní. Výrazy typu „je to nejhorší pes na světě, skončil/a jsem s ním“. LIDI VZPAMATUJTE SE!!! Buďte rádi, že ten pes je tu s vámi a pro vás!! Nikdy nevíte, kdy to skončí.
Se souhlasem Anety Grygarové sem ještě hodím jednu věc:
“Technika skoku, drive, rychlé samostatné spolehlivé zóny, perfektní slalom se stále těžšími a těžšími náběhy, samostatnost až někdy frýstájl, reagování jen na pohyb/jen na hlasový projev/jen na ruce, co největší někdy až magickou rychlost, rozlišovačky… Lidi, obdivujte své psy! Opravdu toho není málo, co psovod (ne vždy vše vyjmenované nahoře) vyžaduje od svého psa :) Výše vyjmenované věci jsou fajn, ale pozor ZDRAVÍ JE TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ a to už ničím nezachráníš…”
Tohle všechno platí i pro lidi s ostatních odvětví, než je agility. SAKRA, CEŇTE SI SVÝCH PSŮ!!!
Chtěla bych zde vyzdvihnout některé chovatele, kteří se mi teď vybaví.
Jitku Vancovou, chovatelku z Devon Exe, za to, jak se zachovala při zjištění epilepsie u bratra jejího psa a následného zjištění u epilepsie syna jejího psa.
Anně Hermińské, polské chovatelce z Ultraviolet, která po zjištění epilepsie u sestry její feny nechá fenu na podzim vykastrovat.
Chovatelům z chovatelské stanice „from the Narrow lane“ kteří po 1. výskytu (a nejspíše taky jediném) epileptického štěněte stáhli jejich psa z chovu.
Na konec tohoto článku patří i poděkování pro lidi, kteří mě přes ty 3 dny noční můry doprovázeli. A to speciálně: Naší chovatelce, dále Anně Hermińské, Páje Nešetřilové, Pavlu Kosovi, Petě Pekárkové, Marký Šimkové (která to semnou celé probrečela, i když jen po telefonu) a dalším.
Koho zajímá více, ať se podívá na http://www.bcccz.cz, kde najde databázi psů s epilepsií, kteří byli do dnes veřejně přiznáni.
Na úplný konec nutno zdůraznit že tento článek nevznikl proto, aby mě a mého psa lidé litovali, nýbrž na upozornění na tuto problematiku. Odborné články toho neřeknou tolik, jako osobní zkušenost.”
“Pes nikdy nedělá chybu. Je pouze pes a dělá, co dělá, protože je pes a myslí jako pes. Jste to vy, kdo dělá chybu, protože jste jej nevycvičil, aby dělal to, co chcete, aby dělal, když chcete, aby to dělal. Nebo jste špatně posoudil, co je schopen dělat, fyzicky nebo mentálně. Tak jestliže byla udělána chyba v týmu, jste to vy, kdo jí udělal, ne pes…” (G.Attla)
Eliška své nemoci 29. července 2012 bohužel podlehla.
Autor: Petra Ondráčková
Zdroj článku je ze stránek: http://loco.jtl.cz/jak-jsme-malem-o-elisku-prisli/#comments
Petro, držíme pěsti a i ťapky a přejeme hodně sil - Elišky je mi moc líto .