Bludná psice na Jizerkách
Od Logana uplynulo pár dnů a mě furt hecovala Hanka Němcová s Anie, Lucinka Matrková (její ségra Jana byla pořadatelkou) a pak i Petr Dvořák s Nany, že přeci takhle rok nemůžu zakončit a měla bych dorazit. A tak tedy dobrá. Píšu ještě Honzovi (pořadateli s Janou Matrkovou), zda musím startovat s výbavou jako na long, když já vím, že půjdu mid. Bylo mi vysvětleno, že ano. Že proto startujeme všichni stejně, protože trasu si můžeme upravovat a můžeme se rozhodnout, že půjdeme dál anebo bivak, takže ano. To už naše plány s Hankou vypadaly úplně krásně, že dáme těch 80 km tedy, když už to musíme táhnout vše na zádech. Jenže ejhle. Jizerky jsou fakt nádherný, ale hrozně náročný. Z těch výstupů a sestupů mi kromě bot začaly odcházet i kolena a každý sestup z kopce dolů byl pro mě vražedný. Nakonec jsme i bivakovali a ráno došli na kontrolní bot, který jsme chtěli dát ještě večer. Tam na nás čekala rodičovská část rodiny Matrkových a já jim nikdy nezapomenu tu úžasnou snídani, která tam na nás čekala. Teplý čaj byl po ránu pohlazení, ale ta domácí kulajda po ránu, ta prostě neměla chybu. Čekalo tam na nás od každého něco - ovoce, sladké, tekuté i k namazání na chleba. Prostě fakt paráda. Tady jsme ale popřály s Hankou Petrovi s Nany šťastnou cestu a my se valily do tábora. Tam už na nás čekal Honza se Zlatkou, kteří to také vzdali už někdy v noci. My daly psíkům baštu, já dala sprchu a pak jsme dali všichni kafe. Hanka to zabalila a frčela domů za rodinou a my se rozhodli, že budeme prostě hlídat hospodu :-D. Je pravda, že z tohohle dogtreku mě kyčel bolela asi tři dny, v práci mě mají za blázna, ale byl to asi nejhezčí letošní dogtrek, i když jsme toho longa nakonec nedaly. Tak to zkusíme zase příští rok. Já děkuju (a divím se) Hance a Petrovi, že vydrželi moje nervové hroucení a hysterie. Budu obalovat celou zimu nervy na příští sezonu - slibuju ;-)